Co jsem se včera ve škole naučil? Nic… Do školy nechodím.

Každé ráno vstávám brzy, abych stihl jít pro vodu do deset kilometrů vzdálené vodní nádrže – u nás je totiž o vodu nouze. Pokud je spotřeba vody větší, tak chodím i několikrát denně. Mým úkolem je se starat se o maminku a mé mladší sourozence, protože jsem nejstarší muž z rodiny. Musím proto chodit do města, abych vyžebral nějaké peníze, abychom se občas mohli pořádně najíst.

Mám moc rád, když mi návštěvy vyprávějí… Prý je někde na světě místo, kde lidé mají takový přístroj, kterým otočí a voda přiteče až k nim! Kéž bychom něco takového měli i tady. Na tom místě všechny děti chodí do školy, aby se mohly učit a aby potom získali zaměstnání, díky kterému uživí svou rodinu. Ne že bychom tady školu neměli… Ale je moc drahá, takže tam chodit nemůžu. Moc bych si přál chodit do školy. Proč na tom krásném místě mohou do školy chodit všechny děti a já ne? Asi je to můj úděl – prostě se musím starat o rodinu tak, jak dokážu. Neumím číst ani psát, ale to tady vlastně ani nepotřebuju, protože pracuju jenom rukama.

Poslední dny jsou hodně těžké. Maminka má zlou nemoc. Musím do města chodit častěji, potřebuju peníze, abych mohl zaplatit doktora. Nechci, aby zlá nemoc dostala i maminku.

Zklamal jsem… Nevyžebral jsem dost peněž a nemohl jsem přivést doktora. Kvůli mně zlá nemoc vyhrála! Se sourozenci jsme teď už úplně sami a nemůžeme ani domů, protože nás odsud vyhodili. Opouštíme tedy vesnici a putujeme do města, kde budeme žít alespoň prozatím na ulici. Naučím bratra a sestry žebrat a snad se nějak uživíme. Nezbývá mi, než si ustlat na zemi a v chladné noci snít o tom, že zítřek bude lepší…

…

Achjo… Co to po nás ta profesorka zase chce?! Už žádný příklad za domácí úkol psát nebudu! Je toho prostě moc! Nebaví mě to, asi se na to zítra vykašlu a půjdu se ke kamarádovi podívat na ten suprový nový film. Nebo bychom mohli někam zajít… Mno domluvíme se na ajsku a něco žůžovního vymyslíme. Přece se nebudeme nudit ve škole!

Představte si to! Máti dnes přišla na to, že jsem včera nebyla ve škole a nechce mi dát peníze na ty suprovní kalhoty, které jsem si vyhlédla v butiku! Tak to už je vrchol… Nejdřív mě nutí chodit do té pitomé školy, kde je samá otrava… A pak ještě chce, abych chodila v nějakých odporných hadrech! Tse, musím si na ajsku dát znechucený status, ať všichni vědí, jak je svět nespravedlivý.

…

Nezdá se vám rozdíl mezi situacemi hocha a slečny propastný? Musím parafrázovat výše uvedenou větu: nezbývá nám, než snít o tom, že zítřek bude lepší…

Aneta Krejsová, Sexta A

Gymnázium Hodonín, Legionářů 1

Penfriends v Africe

Mám po výborném nedělním obědě, který mi připravila máma, sedím ve svém pokoji na své posteli, na kolenou mám svůj notebook a díky bezdrátovému připojení k internetu si prohlížím prezentaci, která mi přišla e-mailem. Nějaká charitativní organizace prokládá svou prosbu o příspěvek chudým do Afriky fotografiemi plačících podvyživených nebo pracujících dětí. Od svého otce pořád slýchávám, že ne každé takovéto společnosti se dá věřit, nejspíš proto ani neuvažuji nad tím, že bych fotky ukázala rodičům s žádostí o příspěvek. Stejně se ale zamýšlím, proč se já můžu s plným břichem povalovat a později si jít ke kamarádce postěžovat, jak se mi další den nechce vstávat do školy a ztratit tam 7 hodin svého života sezením v lavici, kdežto jiní dospívající mého věku touto dobou přemýšlí, co by dali svému mladšímu sourozenci k jídlu, když na jejich poli nic neroste, matka před pár měsíci zemřela a otce odvezli bůhví kam. Co by asi tato organizace udělala s maminčinou výplatou? Nejspíš by nakoupila nějaké potraviny a vodu a odvezla je do nějaké africké vesnice. Podle čeho ale vyberou tu jednu vesnici, pro kterou získali milodary? Jak dlouho vlastně budou moct obyvatelé této vesnice z našich peněz žít? Říkám si, jestli by nebylo spíš rozumnější poradit jim, jak zefektivnit zemědělství na jejich políčku, jak se správně starat o zvířata, a vysvětlit jim třeba i to, že prezervativy jím zaručí míň potomků, o které se budou schopni postarat do jejich dospělosti, protože nezemřou na pohlavní chorobu.

Otevírám další e-mail. Píše mi kamarád, se kterým jsme se seznámila na skautském setkání. Chlubí se, že jejich středisku se podařilo sehnat peníze, za které budou moci postavit školu v Africe pro 200 dětí. O prázdninách se tam prý pojede podívat, jak se místním dětem škola líbí. Prohlížím si jedny skautské stránky, na kterých mimo jiné najdu také sekci s názvem „Postavme školu v Africe“. Dívám se na fotky skautíků v lavicích spolu s malými černoušky, kteří se tváří hrozně spokojeně a dochází mi, že i já jsme potřebovala tu otravnou školní docházku k tomu, abych se dozvěděla spoustu věcí o světě, které budu v životě potřebovat. Proto svému kamarádovi v odpovědi píšu, že bych byla ráda, aby přijel a hlavám mého střediska vysvětlil, jak se můžeme k projektu připojit. Později jdu všechno říci rodičům, kteří přislíbí pomoc. No a večer místo fňukání s kamarádkou dokončujeme školní projekt o obyvatelstvu v Asii a říkáme si, že i tam potřebují děti nové školy.

Je mi jasné, že jakožto teenager nemůžu změnit svět a že řešení problémů zemí třetího světa je hodně obtížné i pro „dospěláky“. Taky moc dobře vím, že pár škol, na které se nám podaří sehnat peníze, nezabrání epidemii aids ani hladomoru. A vím, že to bude chtít velkou snahu a trpělivost mocných tohoto světa dokázat mocným třetího světa, že tudy cesta nevede a že bude ještě hodně dlouho trvat, než se budou moct středoškoláci v Etiopii zapojit do podobného projektu jako je ten, kvůli kterému tohle všechno vlastně píšu. Jenže bez víry v dobrý konec se ještě nic nepovedlo. Třeba si už moje vnoučata budou mailovat se svými penfriends z Indie nebo Somálska, kterým mamka uvaří skvělý oběd a kteří se budou povalovat se svým notebookem na kolenou…

Lucie Dordová

Gymnázium Hodonín

Přibližování lidí?

Dárek z neolitu

Mám přes pět tisíc přátel. Přesně 5111 přátel. Všichni (až na dva: Jean-Pierre odletěl s rodiči na Mars, kde pořád otravně selhává připojení, a Jennifer mě nelítostně ignoruje od doby, kdy jsem jí napsal, že z ní dostávám záchvaty nemravnosti) mi včera nezapomněli popřát k narozeninám. Bylo to milé, i když devět desetin blahopřejných šablovideí, které od rána plnily mé profily na Xichtbooku, IQC či Smilechatu, byly navlas stejné.

Přesto jsem včera podstoupil úplnou transplantaci nálady: oslavil jsem osmnáctiny! Doba internetových zákazů skončila. V krvi už mi křižují mlsné štiky neomezených možností. Konečně můžu svobodně navštěvovat virtuální bary pro dospělé. Mám přistup na úplně všechny pornostránky, dokonce i thajské (jen pro otrlé). Těšil jsem se, že dostanu narozeninový megacheesburger, ale máma s tátou mi naservírovali dort, z čehož jsem měl málem poruchy metabolismu.
To nejhorší však teprve přišlo. Hlavní dárek netvořila diadémová čelenka s více výstupy pro virtuální přivtělení na PostInternet, ani plazmové čočky s laserovým čidlem, natož softwarové křeslo hardcorehackerů, ale – a teď se podržte – papírový (!!!) blok. V mozku mých rodičů zjevně nefunguje nějaký podstatný šroubek, říkal jsem si. Proč mi věnují starožitnost? Papír se dávno nevyrábí. Stromy jsou vzácnost, to ano, ale k čemu mi bude zápisník? Rukou jsem psal naposledy... vlastně ani nevím.
„To není notes, Džejdžeji (tak se jmenuju). Je to deník,“ vysvětloval otec.
Prozkoumal jsem tu muzeální věc pečlivěji. Kožené desky byly odřené. Papír zkroucený a někde nažloutlý. Všechny listy pokrývalo drobné písmo. Skoro rentgenovým zrakem jsem tázavě pohlédl na rodiče.
„Byl to deník tvého dědečka,“ řekl táta. „Začal ho psát, když mu bylo osmnáct. To bylo v roce 2009. Je to rodinná cennost. A poučná.“
Měl jsem pocit, že moji rodiče buď uprchli z nějaké laboratoře pro nezákonný výzkum, nebo pro ně nejsem milovaný jedináček, ale rosolovitý chomáč planktonu, anebo jejich myšlení zoufale postrádá vízum mezi normální lidi 22. století.
Po tomto narozeninovém „Pearl Harboru“ jsem se zabarikádoval v pokojíku a své poraněné nitro jsem pár hodin sešíval virtuální nití na PostNetu. Bezvadně jsem pokecal s kámoši (zdrbli jsme romantický hit Titanic 2: Vynoření, uznali, že bulvární záběry Michaela Jacksona v kryogenním spánku jsou nechutně zábavné a zapařili Half-Life 6).
O něco později jsem nemohl usnout. S jistou zvědavostí jsem se natáhl pro dárek. Deník mého  dědy byl na dotek příjemný. Stránky pěkně šustily a titěrné písmo šlo lehce přečíst.

1. dubna 2009. Vztah s M. je potopená loď. Nechala mě kvůli hokejistovi. Docela hustý. To je fakt dárek z neolitu. Hokej dávno neexistuje. Ale zaujalo mě to, přiznávám. Četl jsem dál. 6. dubna 2009. Smutný den. Wayne3 zemřel. Mohli jsme tomu zabránit? Bojím se, že ano. Wayne3 byl známý účastník snad všech diskusních fórů na internetu. Znal jsem ho dva roky a často s ním kecal přes ICQ. Měl jsem ho taky mezi přáteli na Facebooku. Občas ho přepadaly depky. Říkal, že jsme všichni bruslaři na zamrzlé hladině, ale on jediný si uvědomuje žraloky pod ledem. Včera ohlásil, že si vezme prášky a svůj život zhasne. Hodně lidí včetně mě mu vynadalo, ať nedělá vola. Odepsal, ať klikneme na jeho blog, kde vše přenáší webkamera. Já a tisíce dalších „kámošů“ z celého světa jsme spatřili Waynea3 (jeho skutečné jméno neznám), jak sedí na posteli s oranžovou tubičkou pilulek. Otevřel ji a spolkl plnou hrst. Pak si lehl na bok a zavřel oči. Celý výjev provázely komentáře na diskusních stránkách. Zamrazilo mě, ale nevěřil jsem tomu. Pustil jsem si pár trailerů a poklábosil se známými. Za pár hodin někomu ruply nervy a informoval policii. Přes webkameru jsme opařeně sledovali, jak cajti vyrazili dveře a hnali se k posteli. Když přes nehybného Waynea3 přetáhli prostěradlo, vytryskly mi slzy. Facebook je prima. Mám přehled, co dělají mí blízcí. Ale o tomhle se nedalo s nikým psát, ani mluvit skrz datovou síť. Potřeboval jsem ven. A najednou jsem byl šťastný jako blecha, že se můžu stavit k Vesimu a Dominikovi a spolu s Verčou zajít do hospody a pak do kina. Nechtěl jsem pitomě žvatlat, chtěl jsem s někým být. Doopravdy být.

Jakmile jsem dočetl, cítil jsem, jak ten hroznýš královský, obtočený kolem mého srdce, povolil stisk. Sakra, kvůli tomuhle deníku z předpotopních časů by se mi na mozku usalašily tarantule. Nechci to číst.

Nepotřebuji nikoho vidět. Nemusím chodit na pivo ani do kina. Mám virtuální svět a díkybohu za něj. Můj děda měl čtyři přátele. Já jich mám pět tisíc, chápete ten rozdíl?

5111 přátel.

Vysvětlení: Moderní komunikační prostředky jsou bezva, ale skutečný mezilidský kontakt – tělo na tělo, z očí do očí – nic nenahradí.

Lukáš Havlík, Sexta A,
Gymnázium Hodonín, Legionářů 1

Tvorba vlastních časopisů

Tato fotogalerie je prázdná.